Systemická terapie

Systemická terapie je jedním ze směrů odborné psychoterapie. Poskytují ji vyškolení psychoterapeuti, kteří absolvovali výcvik akreditovaný pro zdravotnictví
(v případě ISZ-MC přímo Českou lékařskou společností Jana Evangelisty Purkyně). Systemická terapie vstoupila na světovou scénu v návaznosti na rozvoj rodinné terapie v 80. letech minulého století, u nás jen s desetiletým zpožděním – s podstatným přispěním ISZ Praha, od něhož se přímo odvíjí existence ISZ-MC a jeho Psychoterapeutické kliniky pod vedením PhDr. Vratislava Strnada.
(Na domácí scéně současně delší nebo kratší dobu existuje více institutů podobného zaměření: např. IRT v Motole (Šárka Gjuričová), IRT v Liberci s psychosomatickým zaměřením (V. Chvála, L. Trapková); Gaudia proti rakovině Jany Chladové (založená Olgou Kunertovou),  G-I (Z.Macek, I. Úlehla), Rodinná poradna Bethesda (Josef Zeman))
Systemická terapie se záhy stala dalším významným směrem psychoterapie u nás i ve světě.
Ve srovnání s ostatními směry psychoterapie znamená systemická terapie nejrozhodnější odklon od pojetí terapeuta jako experta a klienta jako objektu jeho péče, a to k jejich pojetí jako rovnocenných partnerů ve spolupráci. A dále k terapeutickému využívání toho, jakým způsobem klient o svých potížích mluví. Cílem zde ale není „číst mezi řádky“ o příčinách potíží, ale co nejdříve dopomoci jedinci (páru rodině), aby i v té oblasti života, která ho nyní trápí, dokázal najít a využívat vlastní zdroje, kterými disponuje.
Princip této terapeutické práce vyjádřil Ludewig, přední systemický terapeut, v dilematu pomáhajícího: „Jednej užitečně, aniž dopředu víš, co se ukáže jako užitečné!“ Pokusíme se to osvětlit níže.
Terapeut je v systemické terapii spíše průvodcem klienta, který vylaďuje svoje působení na klienta podle jeho situace a jeho aktuálních možností. Nepřichází s nabídkami hotových řešení, naopak dává prostor tomu, aby v rozhovoru klient sám mohl postupně pro sebe najít takové řešení, které bude dobré právě pro něho (takového, jaký je) a pro jeho situaci. Když to takto napíšeme, může se někomu zdát, že klient musí na vše přijít sám a terapeut mu nic podstatného nedodává. Klient má své trápení, často sám vyzkoušel řadu způsobů, jak si pomoci, vyhledal řadu odborníků a zůstává bezmocný. Anebo se s ním děje něco, čemu nerozumí a z čeho se sám nemůže dostat ven. Není divu, že od terapie očekává, že mu někdo jednoduše pomůže!
ČÍM TO JE, ŽE SYSTEMICKÁ TERAPIE POMŮŽE?
Aniž bychom chtěli unavovat odkazy k systemické teorii, hodí se zde zmínit systemický pohled na problém, potíž, trápení: Vycházíme z toho, že sám fakt, že se klient dostal do problému, má trápení, bolesti atp., vyjadřuje jeho způsob, jak si řeší život. („S čím kdo zachází, s tím i schází.“) Je to sice zvláštní, ale zároveň nesmírně energizující a účinné poznání, že klientova problémová situace je jedním (třeba i dlouhodobě se opakujícím) pokusem o řešení, pokusem nákladným a nesmírně zatěžujícím psychiku i tělo. Na takový pokus je navázán specifický způsob uvažování, který se právě projevuje i ve způsobu vyjadřováníklienta.
Systemičtí terapeuti a terapeutky jsou trénováni v tom, zachytit způsob vyjadřování klienta a ve spolupráci s klientem postupně odhalit způsob, jakým klient uvažuje o sobě, o druhých lidech a o (svém) životě. Od toho se totiž odvíjí jeho každodenní život – fungování mezi lidmi, v rodině, vztah k sobě samému, včetně dopadu na jeho tělesné fungování. Tímto odhalením může klient pro sebe nacházet nové možnosti a získat impulz pro změnu, byť jen třeba malou, která vnese něco nového do jeho jednání/smýšlení/prožívání a v důsledku přinese úlevu od trápení, se kterým do terapie přišel.
Je dávno známo, že neřešené problémy vedou nejprve k psychickému trápení, a to pak časem může přejít v nejrůznější funkční tělesné potíže. Když situace trvá dál, dopad na tělo se může (a nemusí) promítnout v orgánových změnách a někdy (ne vždy) může vyústit ve vážná onemocnění. Abychom jen nestrašili, v mnoha jiných případech se „jen“ prohlubuje psychické strádání, izolace jedince od okolí, prohlubuje se vnitřní bezmoc a beznaděj. Mnozí zde právem namítnou, že jsou problémy a trápení, která se „časem zahojí“, nebo člověk prostě „prohlédne sám“. Udělá něco, co dosud nikdy neudělal. Zkrátka – uzdraví se sám. Tento názor také vychází z hluboké životní zkušenosti a rozhodně platí. Psychoterapie není všelék na všechno. Život je naštěstí mnohdy mocnější a sám poskytne mocný impuls ke změně. Z hlediska psychoterapie nám jde nicméně o pomoc jedincům, kteří si myslí, že už si sami nepomohou a mají zájem spolupracovat na svém psychologickém léčení s terapeutem.

 

ŘEKNĚME TO JEŠTĚ JINAK:

 

Systemická terapie využívá toho, co už klient dělá. Hledá ve „zlém zrnka toho dobrého“ a na nich staví nový směr klientova života. Můžeme si to představit např. takto: Lidské problémy se udržují při životě prostřednictvím specifických klíčových situací, na které jsou jedinci obzvláště citliví. Lidé vykonávají všechno pro to, aby se do nich nedostali, ale ani to nepomáhá, často spíš naopak. Těch samých klíčových situací využívá systemická terapie: V detailní spolupráci s klientem hledá a zkoumá alternativy klientových způsobů uvažování, reagování, pohledu na sebe, na druhé, které se právě osvědčují v tom, jak lépe projít oněmi klíčovými situacemi. A přinést do života nové možnosti.
Vypadá to tedy tak, že klient si na vše přišel sám. Je to ovšem svým způsobem iluze, ale iluze užitečná. Bez specifického doprovázení klienta terapeutem, by si na to své sám nepřišel. Na druhou stranu, terapeut mu přímo nedodal návod, jak zacházet se svou psychikou, se svým chováním, se svým tělem. Terapeut pomohl klientovi, aby si – s terapeutem na blízku – pomohl sám.

 

 

ZE KTERÝCH TRADIČNÍCH KOŘENŮ SYSTEMICKÁ TERAPIE ČERPÁ?
Systemická terapie se napojuje na předchozí tradici léčení a psychoterapie a ve svých principech využívá (velmi zhruba řečeno):
  • souběhu přírodních a společenských věd přelomu 20. a 21. století (trend posledních padesáti let po předchozích 2.500 letech oddělenosti), které opustily tradiční východiska stability, opakovatelnosti, vnějškového řízení, izolovanosti jevů atd.
  • znovu oživuje vztah pacient-lékař na bázi původního partnerství, které zde má být praktickou metodou léčby, na způsob koanu „být účinný, ale nerušit a nezasahovat“
  • tím posiluje u (systemického) terapeuta nutnost být neobyčejně zvědavý a otevřený vůči tomu, co přijde.
Vratislav Strnad et al.
Pro zájemce:
Capra, F. (2002), Bod obratu, DharmaGaia a Maťa
Ludewig, K. (1994), Systemická terapie, ISZ – Palata
Ludewig, K. (2002), Leitmotive systemischer Therapie, Klett-Cotta
De Jong, Kim Berg, I. (1998), Lösungen (er)finden, Modernes Lernen Dortmund
De Shazer, S. (1994), Words Were Originally Magic, W.W. Norton
Schlippe, A., Sweitzer, J. (2001), Systemická terapie a poradenství, Cesta Brno
Strnad, V. (2009), Systemický přístup, in Baštecká a kol., Aplikovaná psychologie, Portál
Úlehla, I. (1999), Umění pomáhat, SLON Praha