Systemický přístup

(angl.: systemic- něm.: systemisch –  franc.: systémique – )

Pojem „systemický“ lze chápat jako adjektivum k pojmu „systém“ s dnes sotva ohraničitelným významovým spektrem. Systemický diskurz se však po roce 1981 (Kongres rodinné terapie v Curychu) týká především teoretického a široce aplikačního napojení na konstruktivistické chápání systémů.

V pomáhajících profesích a psychoterapii (včetně systemicky koncipované psychologie) znamená SP odklon od expertního postoje k postoji partnerské (dialogické) spolupráce a připojování v jazyce – k podněcování systému, tedy jedince, páru, skupiny, atp. k lepší (užitečnější) organizaci sebe sama. Principy podněcování vyjádřil Ludewig v trojjedinosti užitku – respektu –  krásy, resp. v dilematu pomáhajícího: „Jednej užitečně, aniž dopředu víš, co se ukáže jako užitečné!“ (Ludewig, 1994, 2002)

Systemicky založené pomáhající profese historicky navazují na inovativní trendy myšlení a praxe rodinné terapie, která revolučně obrátila pozornost od jedince ke komunikačním lidským systémům a významovým „vzorcům, jež spojují“.  Lidské systémy – původně metodologicky ukotvené v rodině – byly vnímány jako rovnovážné celky informačně otevřené (tzn. přístupné intervencím!). Na curyšském kongresu rodinné terapie (1981) vystoupila skupina inovátorů (zejm. Paul Dell, Steve de Shazer a Harold Goolishian), kteří na mnoha příkladech poukazovali na to, že rovnovážnost systémů vyjadřuje pouze našetradiční potřeby jistoty . Nově koncipované systémy jsou pak nutně (sebe)konstrukty – (sebe)organizace příslušných systémů,  informačně uzavřené a sebe sama organizující. Nelze do nich přímo intervenovat, lze se k nim „nepohodlně“ připojovat a nepředpověditelným způsobem rozmnožovat možnosti spolupráce s nimi. Tím je měnit.

Charakterizující pro SP je:
  • namísto výlučné individualizace orientace na kontext
  • namísto kauzality reflexivita (společné reflektování motivů, které nás svedly dohromady)
  • namísto sebeuspokojivých jistot zvědavost a dialogická otevřenost
  • namísto věrnosti metodice tvořivost
  • namísto patologizující rezignace sociální citlivost; orientace na zdroje a řešení
  • namísto jednostranného léčení vzájemná inspirace ve spolupráci
  • namísto paternalistické (či „maternalistické“) péče orientace na zákazníka a na to, co si od nás žádá

(Ludewig, 2002)

V rámci systemických terapií, založených konstruktivisticky, lze mezi mnohými rozlišit:

  • Na řešení orientovaný přístup Stevea de Shazera[i]: namísto jazykové hry[ii] vázané konstrukcí problému rozvíjí nové jazykové hry konstruující řešení.
  • Zakázkový model Kurta Ludewiga[iii]: dialog na aktuální a dojednané společné téma (zakázku), překonávající utrpení. Využívá společné možnosti aktuální spolupráce v jazyce.
  • Narativní systemický přístup: využívá (sebe)organizační moci jazyka tvořit z lidské zkušenosti smysluplné příběhy.

Systemickému přístupu ke světu (a k pomáhajícím profesím) bývá vytýkán přílišný subjektivismus a (z pozic feminismus a sociálního konstrukcionismu) zanedbávání sociální reality. Pomáhající pracovník, který ke klientům skutečně přistupuje systemicky, si však uvědomuje, že:

  •  „identita“ pozorujícího má cirkulární (procesuální) povahu, v čase se propojuje s pozorovaným děním;
  • biologická sebeorganizace jedince se nutně propojuje a „strukturálně sdružuje“ s dalšími organismy, které jsou pro jeho sebeorganizaci nezbytné (von Glasersfeld: „Nejprve musíme být ve dvou.“);
  • realita je primárně sociální povahy; avšak biologicko-kognitivní rozměr a perspektiva jedince se v sociálních makroprocesech nesmí ztratit.

Praktický užitek SP pro pomáhající profese lze spatřovat v ochraně před pokušeními víry, že při dodržení určitých pravidel hry (daných zejména diagnózou či jinými hodnotícími vodítky, vzniklými expertním = izolovaným procesem) se lze přiblížit k realitě klienta. Tyto „nenápadné“ jistoty (jakkoli  byly i v objektivismu pouhými hypotézami nutnými k ověření) v praxi vyvolávají neodolatelnou potřebu jednat domněle k užitku cílové osoby. Systemický postoj přináší příležitost odhalit dvojsečnou moc takového sebenaplňujícího proroctví, které primárně slouží jistotám (sebeorganizaci, sebedefinici) pomáhajícího či příslušné pomáhající organizace – více méně nereflektovaně vůči zájmům a užitku cílové osoby.

 

Vratislav Strnad

 

Literatura:

Capra, F. (2002), Bod obratu, DharmaGaia a Maťa

Freedman, J., Combs, G. (2009), Narativní psychoterapie, Portál

Ludewig, K. (1994), Systemická terapie, ISZ – Palata

Ludewig, K. (2002), Leitmotive systemischer Therapie, Klett-Cotta

De Jong, Kim Berg, I. (1998), Lösungen (er)finden, Modernes Lernen Dortmund

De Shazer, S. (1994), Words Were Originally Magic, W.W. Norton

Schlippe, A., Sweitzer, J. (2001), Systemická terapie a poradenství, Cesta Brno

Strnad, V. (1989), Systemický přístup – obnovené přátelství se světem?, KONTEXT

Úlehla, I. (1999), Umění pomáhat, SLON Praha